Mravním hodnotám a morálnímu jednání nás učí narativní (vyprávěcí) části תנ״ך, tedy příběhy praotců, králů a proroků.
Naše morální jednání a mravní hodnoty totiž nejsou normativně definovány formou nábožensko-právních přikázání či zákazů, jako je tomu v případě מצוות; jsou ale silně ovlivněny příběhy ze životů biblických postav.
Existuje několik důvodů, proč se morálnímu jednání a mravním hodnotám učíme právě tímto způsobem, tj. proč nám nebyly normy morálního jednání předány formou zákonných ustanovení.

Hlavním důvodem je skutečnost, že kdyby byla pravidla morálního jednání definována formou přímých příkazů a zákazů, tak jako je tomu v případě מצוות, ocitli bychom se ve stavu permanentního hříchu, neboť naše morální jednání je silně ovlivněno naším emočním rozpoložením.
Naše emoce mají tendenci se rychle a nepředvídatelně měnit; naše emoce jsou často ovlivněny i naším tělesným rozpoložením, a tak se stává, že je nemáme plně pod kontrolou.
Dokážete si představit, že by existovalo zákonné ustanovení, které by nařizovalo nebo které by povolovalo rozčílit se (pouze) za určitých konkrétních okolností, (pouze) v určitý čas, (pouze) na určitém konkrétním místě a (pouze) z určitého konkrétního důvodu?!
Samozřejmě, bylo by to zcela jistě nemožné, neboť člověk nedokáže své emoce vždy a zcela ovládnout.

Pokud bychom byli odsouzeni ke stavu permanentního hříchu, který by byl způsoben naší omezenou schopností ovládat své emoce, bylo by velmi pravděpodobné, že bychom se přestali snažit plnit i další nábožensko-zákonná ustanovení.
Často se totiž stává, že člověk, který ví, že nikdy nedokáže dosáhnout nějakého cíle, přestane o dosažení tohoto cíle usilovat.
Pravidla morálního jednání nebyla definována formou přímých příkazů a zákazů proto, aby se Židé nedostali do zoufalé situace, která by vyvolala rezignaci na dodržování ustanovení Tóry.

Ze stejného důvodu naši učenci říkají, že nám byly dány pouze takové מצוות, které je možné plnit.
Bůh od nás požaduje pouze to, co je splnitelné, a pokud nejsme schopni nějaké ustanovení plnit tak jak je předepsáno, měli bychom se alespoň snažit toto ustanovení plnit tak, jak jen je to v dané chvíli nejlépe možné.¹

Příběhy ze životů biblických postav nám usnadňují si zapamatovat pravidla morálního jednání a osvojit si mravní hodnoty.
Pozitivní příklad konkrétní osoby nás inspiruje k následování mnohem spíše než direktivní příkaz.
Proto jsou i některé מצוות zasazeny do kontextu konkrétních příběhů.
Například Šabat je spojen s příběhem stvoření světa a s příběhem vyvedení Lidu Izraele z Egypta.

¹ Například pokud není pro oblačnost na obloze pozorovatelný nový měsíc, můžeme stanovit počátek nového měsíce na základě astronomických výpočtů; nebo další příklad, i když nemáme k dispozici očistnou vodu připravenou z popela červenohnědé krávy, můžeme praktikovat ostatní zákony rituální čistoty.

Komentář k § 1.1

Ač rav Elijahu Bašjači zastával názor, že narativní části TaNaChu nejsou primárně nábožensko-právními ustanoveními, ale mají sloužit výuce mravních hodnot a pravidel morálního jednání, využíval vyprávění jako zdroj pro výklad halachy.
Například vycházel z předpokladu, že postavy post-sinajské doby jednaly v souladu s halachou (pokud autoři knih TaNaChu výslovně netvrdí opak).
Proto jsou i narativní příběhy používány k objasnění halachy. 

Rav Elijahu Bašjači například tvrdí, že je přípustné využívat mezidruhové křížence (vykřížené nežidy) a to i když je toto křížení výslovně zakázáno.²
A jak k tomuto závěru dospěl?!
Odvodil to z TaNaChu, kde se dočteme, že král Šalamoun jel na klisně mezka (tedy mezidruhovém kříženci)³ a vypravěč ho za toto jednání nekritizuje.

² 3M 19:19 Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh.
³ 1 Královská 1:33 Vezměte s sebou služebníky svého pána, posaďte mého syna Šalomouna na mou mezkyni a doveďte ho dolů ke Gíchónu.