§ 3.5a Důvody zákazu činností, které vykoná osoba nepřímo tím, že iniciuje jejich spuštění

Příkladem činnosti, kterou vykonává osoba nepřímo tím, že iniciuje její spuštění nebo tím, že činnost iniciuje je například otevření propusti stavidla, které spustí proudění vody do zavlažovacího kanálu zajišťujícího zavlažování polí v čase Šabatu, zapálení svíce těsně před Šabatem, tak aby hořela v čase Šabatu nebo pověšení mokrého prádla na sušící šňůry před Šabatem, aby se prádlo sušilo v čase Šabatu.

Každý, kdo nepřímo iniciuje spuštění nějaké činnosti מְלָאכָה nebo činnost מְלָאכָה nepřímo iniciuje, je považován za vykonavatele činnosti מְלָאכָה, a to i když činnost přímo nevykonává.
Je obecně zakázáno nepřímo iniciovat spuštění činnosti nebo činnost nepřímo iniciovat v čase před Šabatem (až na výjimky zmíněné § 3.5b), tak aby tato činnost pokračovala (byť již samovolně) i v čase Šabatu.

Je zřejmé, že je zakázán i tento typ nepřímých činností, neboť je psáno: Šest dní se bude pracovat תֵּעָשֶׂה מְלָאכָה, ale sedmého dne budete mít slavnost odpočinutí, יהוה svatý den odpočinku; kdo by v ten den dělal nějakou práci מְלָאכָה, zemře. (2M 35:2)

Pokud jde o šest všedních dní, užívá verš trpnou formu se bude pracovat (tj. neužívá formu činnou budeš pracovat); důvodem je zdůraznění skutečnosti, že je v čase Šabatu zakázáno jak to, co činíme, tj. jsme přímým konatelem činnosti tak i to, co je činěno, bez ohledu na to, zda jsme nebo nejsme přímým či nepřímým iniciátorem konané činnosti.
To znamená, že je zakázána i מְלָאכָה, které se aktivně neúčastníme.

Trpná forma je užita i ve verši týkajícím se svátků: V těch dnech se nebude konat žádné dílo מְלָאכָה. Smíte si připravit jen to, co každý potřebuje k jídlu. (2M 12:16)
Skutečnost, že zákazy týkající se Šabatu jsou přísnější než zákazy týkající se svátku (zakazující i činnosti, které nekonáme), je dalším důkazem zákazu nepřímých činností v čase Šabatu. 

§ 3.5b Výjimky ze zákazu  

Existují případy, na které se zákaz nevztahuje.

Případem nepřímých činností iniciujících činnosti či jevy, které pokračují i v čase Šabatu, vyjmutých ze zákazu jsou činnosti iniciující biochemické procesy, tj. vznik, růst a vývoj živých organizmů.
Příkladem může být výsev osiva, výsadba stromů, připouštění hospodářských zvířat, či ukládání vinného moštu do kvasících sudů; tyto činnosti jsou ze zákazu vyjmuty, ač pokračují i čase Šabatu (dokonce mnoha Šabatů).

Karaimský učenec 11. století Jehošua ben Jehudah známý též jako Abú al Farag Furkan ibn Asad sestavil seznam 12 typů činností, na které se zákaz činností, které vykoná osoba nepřímo tím, že iniciuje jejich spuštění nevztahuje; jedná se tedy o seznam nepřímých činností, které nejsou považovány za znesvěcení Šabatu.
Tento seznam bude uvedení níže.
Za pozornost stojí skutečnost, že mnoho typů nepřímých činností vyjmutých ze zákazu není přesně definováno; definice jsou nahrazeny příklady charakterizujícími daný typ činnosti vyjmuté ze zákazu.
K danému typu činnosti vyjmuté ze zákazu se pak řadí činnosti analogické.

Tyto typy činností jsou povoleny, neboť nejsou přesně časově vymezeny.
Tento typ činností může být zahájen před Šabatem, a osoba, které je iniciovala neporuší svatost Šabatu ani v případě, že tato činnost pokračuje i v čase Šabatu ani v případě, že v průběhu Šabatu skončí.
To ovšem neznamená, že tento typ činnosti může být zahájen v čase Šabatu, to by se již jednalo o ze zákazu nevyjmutou přímou činnost.

Seznam 12 typů činností sestavený Jehošuou ben Jehudah, které nejsou považovány za činnosti, které vykoná osoba nepřímo tím, že iniciuje jejich spuštění:

1) Prvním případem jsou činnosti typu: Šalomoun budování domu dokončil. (1Kr 6:14)
Samozřejmě budování nedokončil osobně, ale prostřednictvím svého příkazu.
Stavba nebývá obvykle dokončena v průběhu šesti pracovních dní, ale vyžaduje delší časové období; tj. je dokončena až po určitém počtu Šabatů (samozřejmě stavební činnost je v čase Šabatu pozastavena).

2) Druhým případem jsou činnosti, které osoba nevykonala, ale byly vykonány (bez jejího vědomí) se záměrem se této osobě zavděčit nebo splnit její přání.
Jako příklad tohoto typu nepřímé činnosti nám nejlépe poslouží verš: Zavraždil jsi a teď si zabíráš. (1Kr 21:19); prorok Eliáš Tišbejský אֱלִיָּהוּ v něm označuje jako Nábotova vraha samařského krále Achaba, ač skutečným vrahem byla Achabova manželka Jezábel.
Jezábel Nábota nezavraždila na příkaz krále Achaba, zavraždila ho bez králova vědomí; král Achab ale velmi toužil po Nábotově vinici a jeho touha způsobila, že Jezábel ve snaze se mu zavděčit nebo splnit jeho přání, majitele vinohradu Nábota zavraždila; proto je vražda formálně připisována právě samařskému králi Achabovi.

3) Třetím případem jsou činnosti, kterým osoba nezabránila.
Příklad najdeme ve verši: Tehdy Šalomoun vystavěl posvátné návrší Kemóšovi, ohyzdné modle Moábců, na hoře, která je naproti Jeruzalému, a Molekovi, ohyzdné modle Amónovců. (1Kr 11:7)
Je zcela jasné, že posvátná návrší nevystavěl přímo Šalamoun, připustil ale, aby je nechaly vystavět jeho jinověrecké ženy.

4) Čtvrtým případem jsou činnosti, za které je osoba odpovědna jako člen skupiny, ač se jich přímo neúčastnila.
Příklad najdeme ve verši: Izraelci se při provádění klatby dopustili zpronevěry. Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova, vzal něco z věcí propadlých klatbě. Proto vzplanul יהוה proti Izraelcům hněvem. (Joz 7:1)
Izraelci jsou kolektivně označeni jako ti, kdo se dopustili zpronevěry, ač se prohřešku dopustil pouze jeden z nich.

5) Pátým případem může být například vyslání osoby na mráz nebo do pouště, důsledkem kterého bude smrt vyslané osoby.

6) Šestým případem jsou rady a návody, jak vykonat určitou věc; rádce je možné považovat za osobu spoluodpovědnou za vykonanou věc.
Příkladem může být osoba, která poradí jiné osobě, jak někoho zabít; rádce lze považovat za osobu spoluodpovědnou za případnou smrt.

7) Sedmým případem jsou nepředpokládané nebo nechtěné důsledky nějakého jednání.
Příklad najdeme ve verši: David Ebjátarovi řekl: Věděl jsem onoho dne, že je tam Dóeg Edómský a že to určitě oznámí Saulovi. To jako bych sám napadl všechny příslušníky tvého rodu. (1Sam 22:22)
Saul nechal povraždit kněze, kteří pomohli prchající mu Davidovi, ač věděli, že je na útěku a hledán; David cítil vinu za jejich povraždění, vyčítal si, že měl důsledky přijetí jejich pomoci předpokládat.

8) Osmým případem je, když je někdo příčinou toho, že jiná osoba dokončí nějaký svůj vlastní úkol či dosáhne nějaký svůj cíl.

9) Devátým případem je, když někdo odepře jiné osobě pomoc, a důsledkem odepření pomoci jsou nějaké potíže.

10) Desátým případem je, když někdo vypustí živého tvora k šelmě a ta jej rozsápe.

11) Jedenáctým případem je, když někdo neposkytne nějakému stvoření potravu či nápoj, a důsledkem toho stvoření zemře nebo uhyne.

12) Dvanáctým případem je, když někdo vystřelí šíp, ten zasáhne nějakou osobu, a osoba později zemře na následky zranění, ne přímo zásahem šípu.

Ve všech těchto případech lze na osobu pohlížet jako na přímého nebo nepřímého iniciátora a považovat ji za osobu za daný čin více či méně odpovědnou.
Rav Jehošua ben Jehudah se nesnaží tvrdit, že například ten, kdo neposkytne v době Šabatu nápoj žíznivému, který pak následkem dehydratace v době Šabatu zemře, není odpovědný za jeho smrt; tvrdí pouze, že osoba, které neposkytla nápoj nevykonala činnost מְלָאכָה, kterou lze označit za porušení Šabatu (jedním z důvodů je fakt, že nemohl vědět, že osoba zemře právě o Šabatu); a to navzdory tomu, že někdo může jeho chování vyhodnotit jako nepřímo nebo dokonce přímo vykonanou vraždu, která porušením Šabatu je.