Učenci se vesměs shodli na tom, že hlasité zvuky by měly být vydávány formou jásotu, pokřiku (hlaholu, halasu), zpěvu a/nebo hry na hudební nástroje (viz § 7.2).
Pokud ale jde o načasování a zdůvodnění vydávání hlasitých zvuků, zastávali učenci minimálně tři různě názory.

První skupina učenců zastávala názor, že by hlasité zvuky měly být vydávány v čase zvláštní přídavné oběti מוּסָף músáf * spolu s troubením na stříbrné trumpety: Na trubky budete troubit také ve dnech svých oslav, při slavnostech, při začátcích měsíců, při zápalných obětech a při pokojných obětech. (4M 10:10)

Druhá skupina učenců zastává názor, že by hlasité zvuky měly být vydávány v čase běžné zápalné oběti, neboť verš 4M 10:10 nezmiňuje, že by se mělo jednat zvláštní přídavnou oběť מוּסָף músáf a protože pouze יוֹם תְּרוּעָה je současně stanovený čas מוֹעֵד, novoluní a den radosti השמחה יום. 

Tyto dvě skupiny navíc zastávali názor, že vydávání hlasitých zvuků je spojeno s existencí Chrámu, tj. že by v době neexistence Chrámu nemělo být praktikováno.

Třetí skupina učenců zastávala názor, že smyslem vydávání hlasitých zvuků je upozornit lid na nadcházející období pokání před Dnem smíření יוֹם הַכִּפּוּרִים.
Tito učenci tvrdí, že vydávání hlasitých zvuků je závazné i v době neexistence Chrámu. **

* Músáf מוּסָף je zvláštní přídavná oběť předkládaná o Šabatu a svátcích.
** Nejsem si jistý, jakým způsobem učenci příkaz plnili ani zda se příkaz odráží v současné liturgii.