Mnozí naši učenci zastávali názor, že za osobu porušující Šabat musí být považována i osoba, která vydala příkaz k vykonání činnosti v čase Šabatu.
Učenci odvozují zákaz z verše: Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. (2M 20:10)
Z verše vyplývá, že jsme v době Šabatu odpovědní i za jednání dalších osob.
Pokud tyto osoby v době Šabatu konají nějakou činnost, je to jako bychom jí konali my.

Rav Jehošua ben Jehudah známý též jako Abú al Farag Furkan ibn Asad, podobně jako někteří další učenci s tímto názorem nesouhlasil.
Rav Jehošua ben Jehudah zastával názor, že práci vykonanou jinou osobou, nelze spojovat se zadavatelem práce.
Tato skupina učenců argumentovala tím, že se zákaz vztahuje pouze na přímo vyjmenované osoby (syn, dcera, otrok, otrokyně atd.), a že nelze v době Šabatu přikázat מְלָאכָה pouze těmto přímo vyjmenovaným osobám.
Pokud se ale tyto výše vyjmenované osoby rozhodnou činnost konat sami od sebe, nelze považovat nás považovat za osobu porušující Šabat.

Rav Jehošua ben Jehudah dále zdůrazňuje, že pokud vydáme příkaz k vykonání nějaké činnosti židovi, musíme mu dát dostatek času na to, aby práci dokončil ještě před počátkem Šabatu; nepřímo tak naznačuje, že je přípustné pověřit prací jinověrce.

Rav Jehošua ben Jehudah dále poznamenává, že jinověrci žijící v židovském teokratickém státě mohou v čase Šabatu pracovat, ne však ve státní a veřejné správě, pro státní či veřejnou správu, pro židy jako osoby a nemohou pracovat ani na veřejnosti.
Neboť je psáno: ani tvůj host, který žije v tvých branách. (2M 20:10)
Je ale přípustné aby pracovali podle svého uvážení v soukromí, ve svých vlastních domovech.

Učenci zastávají názor, že pokud nějaký žid podniká s jinověrcem, neměla by být jejich smlouva koncipována tak, aby měl žid prospěch z (případné) práce konané v čase Šabatu.
Pokud se ale jinověrec rozhodne v rámci společného podnikání vykonat v čase Šabatu nějakou činnost a neinformuje o tom svého židovského společníka, je přípustné, aby židovský společník po Šabatu přijal zisk z této činnosti.

Smlouvu ale nelze koncipovat například tak, že žid bude mít zisk z veškeré práce konané v neděli, zatímco jinověrec z veškeré práce konané v sobotu; neboť smyslem této smlouvy je legitimizovat podnikání jinověrce v čase Šabatu.
Uzavřením této smlouvy by žid souhlasil s tím, respektive by požadoval, aby jeho společník pracoval i v čase Šabatu *.

* Talmudisté s tímto typem obchodní smlouvy nemají problém  

Nelze si najmout nemovitost v případě, že je tato nemovitost užívána nájemcem i v čase Šabatu, a nájemné je placeno denně a zahrnuje i platby za Šabatové dny, a to i v případě, že je nájemné za Šabatové dny placeno před Šabatem nebo po Šabatu.
Přípustné je ale týdenní nebo měsíční nájemné.

Nelze zapůjčit jinověrci zvíře za účelem práce v čase Šabatu, neboť je psáno: Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani … tvé dobytče …. (2M 20:10)
Jinověrci lze ale zapůjčit za účelem práce v čase Šabatu nástroje, nářadí či náčiní, pokud bude jinověrec práci vykonávat v soukromí, ve svém vlastním domově.
Nástroje, nářadí či náčiní lze zapůjčit jinověrci, neboť Zákon výslovně užívání nástrojů, nářadí a náčiní v čase Šabatu nezmiňuje.
Nicméně žid nástroje, nářadí a náčiní v čase Šabatu užívat nesmí.