Učenci zakazují v čase Šabatu nejenom zapálení ohně, ale i ponechání ohně rozdělaného v čase před Šabatem.
Každý z učenců tento názor zastával minimálně z jednoho z následujících důvodů (někteří učenci totiž přijali pouze některé z důvodů):

1) Hoření ohně je příkladem činnosti nepřímo vykonané její iniciací (viz § 3.5)

2) תנ״ך nejednou připisuje důsledky hoření ohně přímo osobě, která oheň zapálila. Například ve verši: Pochodně zapálil a lišky pustil do nepožatého obilí Pelištejců. Zapálil jak kopky, tak nepožaté obilí, dokonce i vinice a olivy. (Soudců 15:5)
Důsledek požáru je připsán přímo Samsonovi, ač kopky, obilí, vinice ani olivy nezapálil přímo, ale prostřednictvím lišek, na jejichž ocasech byly umístěny jím zapálené pochodně.

3) Neboť je psáno: V den odpočinku nebude hořet oheň v žádném tvém obydlí. (2M 35:3)

Rav Elijahu ben Moše Bašjači v této otázce s naprostou většinou našich učenců nesouhlasí a hoření ohně založeného před příchodem Šabatu připouští.
Uznává sice, že je hoření ohně je příkladem činnosti nepřímo vykonané její iniciací, zároveň ale považuje hoření ohně za přirozený (fyzikálně-chemický) a tedy i přípustný proces (viz § 3.5b).

Komentář k § 3.16

Rav Elijahu ben Moše Bašjači je jediným karaimským učencem, který připouští hoření ohně v čase Šabatu; jeho názor tykající se hoření ohně v čase Šabatu není v současné době karaimskou komunitou obecně přijímán.
Cílem této knihy je představit standardní karaimskou halachu, proto nemá smysl nepředkládat argumenty, o které rav Elijahu ben Moše Bašjači svá stanoviska opírá.