§ 14.2 Čas modlitby
Většina učenců (včetně rava Elijahu ben Moše Bašjači) zastávala názor, že by se člověk měl modlit dvakrát denně, a to za svítání, tj. v době od počátku úsvitu (Slunce je pod obzorem, ale začíná osvětlovat horní vrstvy atmosféry tím, že se sluneční světlo rozptyluje na molekulách vzduchu - poznámka překladatele) do východu slunce a בֵּין הָעַרְבָּיִם navečer, tj. mezi večery, v době mezi první a třetí fází večera.
Písmo svaté potvrzuje, že se v těchto časech mají modlit kněží, jak je psáno: Každé ráno a večer měli stát před יהוה a vzdávat mu díky a chválu. (1. Letopisů 23:30)
Za úsvitu a za soumraku probíhaly i oběti *, to naznačuje, že svítání a soumrak jsou správně stanovené časy modliteb.
* Ve verši 2M 29:38-41 se dočteme: Toto pak budeš každodenně a stále obětovat na oltáři: dva roční beránky. Jednoho beránka budeš obětovat ráno a druhého za soumraku. S prvním beránkem obětuješ také desetinu efy jemné mouky zadělané čtvrtkou hinu vytlačeného oleje a jako úlitbu čtvrtku hinu vína. Druhého beránka budeš obětovat za soumraku spolu s moučnou obětí a úlitbou tak jako ráno. Bude to příjemná vůně, ohnivá oběť יהוה.
Někteří učenci časový rámec modlitby vymezený svítáním a soumrakem prodloužili.
Tito učenci zastávají názor, že se lze modlit jednou v čase mezi počátkem svítání a polednem, a jednou v čase mezi počátkem soumraku a půlnocí.
Svůj názor opírají o skutečnost, že nebylo nic neobvyklého, když každodenní ranní oběti zůstávaly na oltáři dlouho poté, co byly obětovány, někdy dokonce až do poledne.
V reakci na tento argument rav Levi ben Jefet pečlivě analyzoval pasáž popisující Ezdrášovo čtení Tóry.
Kněz Ezdráš četl z Mojžíšova Zákona od svítání až do poledne, jak je psáno: Četl z něj na prostranství u Vodní brány od svítání až do poledne … (Nehemiáš 8:3)
Rav Levi ben Jefet dospěl k názoru, že svítání je čas těsně před východem slunce, protože na počátku úsvitu by Ezdráš z Mojžíšova Zákona ještě číst nemohl, protože by na text ještě pořádně neviděl.
Kromě toho kněz Ezdráš z Tóry četl o יוֹם תְּרוּעָה Jóm Terúáh, což znamená, že kněží po každodenní oběti předkládaly další dvě oběti (tj. oběti dne vydávání hlasitých zvuků a oběti novolunní).
Aby mohli kněží předložit oběti novolunní a oběti dne vydávání hlasitých zvuků, museli z oltáře odstranit každodenní oběti, tzn. že každodenní oběti musely být odstraněny předtím, než kněz Ezdráš začal číst z Mojžíšova Zákona, tj. před východem slunce.
To je v rozporu s názorem učenců, kteří se domnívali, že oběti mohly na oltáři zůstat až do poledne.
V pátek (na rozdíl od ostatních dní) by měla být modlitba ukončena před západem slunce, tj. musí být vykonána ještě za světla.
To je v souladu s principem prodloužení svatosti Šabatu (viz § 3.9).
Komentář k § 14.2
Jak již bylo řečeno, modlitby a oběti mají minimálně několik společných cílů, jak je psáno: a my tě budeme chválit svými rty, jako bychom ti obětovali býčky. (Ozeáš 14:3)
Karaimové tento verš rádi předkládají jako důkaz podporující jejich názor, že by modlitby měly být vykonány ve stejný čas jako každodenní oběti.
Je zajímavé, že kniha אדרת אליהו tento verš neuvádí respektive, že se vyhýbá vysvětlení, proč by měly modlitby vykonány ve stejný čas jako každodenní Chrámové oběti.