V době putování pouští bylo Lidu Izraele zakázáno konzumovat maso mimo Svatyni, jak je psáno: Kdokoli z domu Izraele by zabil kus hovězího dobytka, ovci nebo kozu v táboře nebo venku za táborem, aniž to zvíře přivedl před יהוה příbytek ke vchodu do Stanu setkávání, aby z něj יהוה přinesl oběť, takovému člověku se bude počítat vina za prolitou krev: Prolil krev, proto bude vyobcován ze svého lidu. (3M 17:3-4)

Poté co Lid Izraele vstoupil do Svaté země a usadil se v ní, bylo mu povoleno konzumovat maso i mimo Svatyni, jak je psáno: Až יהוה, tvůj Bůh, rozšíří tvé hranice, jak ti pověděl, a ty si řekneš: pojedl bych maso, protože právě dostaneš chuť na maso, smíš je jíst podle své chuti. I když budeš daleko od místa, které si יהוה, tvůj Bůh, vyvolí, aby tam umístil své jméno, (tj. od místa kde se nachází Svatyně) smíš porážet svůj skot i brav, jejž ti יהוה dal, tak, jak jsem ti přikázal. Smíš je jíst ve svém městě podle své chuti. (5M 12:20-21)

Na základě výše uvedených veršů učenci diskutovali, zda je přípustné konzumovat maso i ve vyhnanství.
Obecně platí, že z počátku učenci konzumaci masa ve vyhnanství zakazovali.
Zastávali totiž názor, že je povoleno maso konzumovat pouze ve svém městě v jiných překladech ve svých branách, což podle nich znamená pouze ve Svaté zemi, tj. v Zemi izraelské.
Kromě toho tito raní učenci tvrdili, že zájmeno ve svém, respektive ve svých podmiňuje, aby byla Země izraelská pod židovskou kontrolou, tedy že není přípustné konzumovat maso dokonce ani ve Svaté zemi, pokud jí ovládají jinověrci.

Pozdější učenci naopak s konzumací masa ve vyhnanství neměli problém.
Zastávali názor, že poté co Izraelité vstoupili do Svaté země a usadili se v ní, začalo být přípustné konzumovat maso kdekoli, tak jako tomu bylo od Noemových časů.
Opět začalo být přípustné porážet zvířata jak ve Zemi izraelské, tak i mimo Svatou zemi.
Tito pozdější učenci tvrdili, že výraz vaše město, respektive vaše brány je potřeba chápat ve smyslu jakékoli židovské komunity nebo jakéhokoli židy obydleného místa, bez ohledu na to, zda se nachází v zemi Izraelské nebo mimo ni.
A to proto, že zákaz konzumace krve a tuku חֵלֶב porážených zvířat je nadčasový a místně neomezený, jak je psáno: Toto je věčné ustanovení pro všechna vaše pokolení, ve všech vašich příbytcích: Nesmíte jíst žádný tuk a žádnou krev. (3M 3:17)
A protože zakazovat konzumovat krev a tuk porážených zvířat má smysl pouze tam, kde je porážení zvířat povoleno, dospěli pozdější učenci k závěru, že je přípustné porážet zvířata i ve vyhnanství.

Nicméně i tito pozdější učenci byli přesvědčeni, že je nepřípustné porážet zvířata a konzumovat jejich maso v Jeruzalémě.
A to proto, že Tóra povoluje porážet zvířata a konzumovat jejich maso mimo Svatyni pouze v případě, že se jedná o místo, které je daleko od Jeruzaléma, respektive které je mimo Jeruzalém, jak je psáno: I když budeš daleko od místa, které si יהוה, tvůj Bůh, vyvolí, aby tam umístil své jméno, smíš porážet svůj skot i brav, jejž ti יהוה dal, tak, jak jsem ti přikázal. Smíš je jíst ve svém městě podle své chuti. (5M 12:21)
Jeruzalém má totiž status místa, které si יהוה, tvůj Bůh, vyvolil i poté co byl zničen Chrám.
Tuto skutečnost dokazuje například jednání proroka Daniela, který se modlil směrem k Jeruzalému v době, kdy, již byl první Chrám zničen a druhý Chrám ještě nebyl postaven, jak je psáno: Když se Daniel dozvěděl, že byl vydán takový předpis, šel domů, kde měl v horní místnosti okna otevřená směrem k Jeruzalému. Třikrát denně tam poklekal, aby se modlil ke svému Bohu a vzdával mu chválu tak jako předtím. (Daniel 6:11)
V Jeruzalémě je přípustné porážet pouze formou oběti, a protože Chrám nestojí, je v Jeruzalémě zvířata porážet zakázáno.
V Jeruzalémě je ale přípustné konzumovat maso ptáků a nedomestikovaných zvířat (jako např. jelenů), neboť jejich maso bylo přípustné konzumovat mimo Svatyni již během putování pouští: Kdokoli ze synů Izraele nebo z přistěhovalců, kteří žijí u vás, by ulovil zvíře nebo ptáka, který se smí jíst, musí vycedit jeho krev a přikrýt ji prachem. (3M 17:13)