Existuje ale mnoho činností, které jsou jako výjimky ze zákazu v čase Šabatu povoleny, ač se jedná technicky o činnosti typu מְלָאכָה ,מַעֲשֶׂה či עֲבוֹדָה.
Tyto výjimky vychází ze třech zdrojů karaimského náboženského práva (viz kapitola § 1.4).

Několik příkladů výjimek ze zákazu a důkazy jejich přípustnosti:

1) Chůze, neboť je psáno, že je možné v době Šabatu chodit navštěvovat proroky - Proč jdeš k němu dnes? Není novoluní ani den odpočinku. (2Kr 4:23)

2) Tělesné pohyby, pokud je povolena chůze, tedy pohyb využívající dolní končetiny, je logické, že jsou povoleny i ostatní méně náročné a více méně nevyhnutelné pohyby těla.

3) Jedení, neboť je psáno: Mojžíš pak řekl: Snězte to dnes, protože dnes je יהוה den odpočinku. (2M 16:25)

4) Pití, neboť se jedná o analogii jedení.

5) Přenášení a roznášení věcí v rámci vlastní domácnosti, neboť z verše 2M 16:5 víme, že Mojžíš Izraelitům přikázal, aby na Šabat připravili dvojnásobné množství many a z verše 2M 16:23 zase víme, že za přípravu je považováno pečení a vaření, tedy obecně tepelné úpravy; to znamená, že všechny činnosti související s jídlem, následující po pečení a vaření jsou přípustné.
Přípustné je tedy i roznášení jídla na stůl.

Mezi přípustné činnosti patří i louskání ořechů pro vlastní potřebu, prostření a úklid stolu, podávání pokrmů hostům, oplachování nádobí, příborů a dalších kuchyňských potřeb v rámci domácnosti.

6) Oblékání (se) - Kniha אדרת אליהו nepředkládá žádný důkaz podporující vyjmutí ze zákazu. *

* Víme ale, že Mojžíš během Šabatu promlouval k lidu a také to, že lid navštěvoval v čase Šabatu proroky, a na tato setkání zcela jistě Izraelité nechodili nazí.

7) Otvírání a zavírání bran a dveří - Kniha אדרת אליהו nepředkládá žádný důkaz podporující vyjmutí ze zákazu. **

** Izraelité by jen těžko mohli navštěvovat proroky, v případě, že by nemohli otevřít dveře nebo vrata.

8) Mluvení - Kniha אדרת אליהו nepředkládá žádný důkaz podporující vyjmutí ze zákazu. ***

*** Jako důkaz může sloužit verš 2M 16:25 - Mojžíš pak řekl: Snězte to dnes, protože dnes je יהוה den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic.

9) Omývání obličeje; Šabat je svatý, a proto není přípustné být v čase Šabatu špinavý a neupravený.

Někteří karaimští učenci připouští v čase Šabatu kompletní omytí těla, neboť rituální čistoty dosáhneme pouze tím, že omyjeme celé své tělo. Většina učenců ale kompletní omytí těla v čase Šabatu nepřipouští.

10) Vonění se parfémem, kolínskou vodou či deodorantem - jedná se o formu uctění Šabatu, který je svatý.
Zajímavé je, že podle rava Elijahu ben Moše Bašjači je přípustná aplikace parfému, kolínské vody, deodorantu atp. pouze na místech, kde je povoleno přenášení.

11) Studium Tóry, také tato výjimka ze zákazu je odvozena z verše 2Kr 4:23.

12) Vykonání povinných obětí.
Dobrovolné oběti ale v čase Šabatu přípustné nejsou; stejně tak nejsou přípustné očistné (smírčí) oběti, tyto typy obětí lze vykonat pouze mimo Šabat.

13) Obřízka; v dávné minulosti někteří učenci obřízkou v čase Šabatu zakazovali; většina karaimských učenců ale striktně vyžadovala a vyžaduje vykonání obřízky osmého dne a to i v případě, že se jedná o Šabat.

Komentář k § 3.3

Činnosti vyjmuté ze zákazu jsou velmi specifické.
Kombinace velmi obecného zákazu a velmi specifických výjimek ze zákazu brání nejednoznačnému výkladu zákonů týkajících se Šabatu.
Z příkladů činností vyjmutých ze zákazu je zřejmé, že všechny výjimky mají obdobné důvody.
Jedná se buď o činnosti, bez kterých by nebylo možné normálním způsobem strávit den (1-8), nebo o činnosti spojené s uctěním Šabatu nebo činnosti umožňující posvěcení Šabatu (9-11), nebo činnosti výslovně přikázané (12 a 13).
Toto tradiční karaimské pojetí zákazů a výjimek ze zákazů je velmi intuitivní.

Ač jsou tyto výjimky ze zákazu velmi intuitivní, je jejich oprávněnost často prokázána velmi neintuitivním způsobem.
Je ale potřeba zmínit, že výše uvedené výjimky vyvolávají i několik exegetických otázek.

Bezpodmínečné výjimky

Za prvé, proč se v תנ״ך nenachází žádný seznam výjimek ze zákazu?
Dokonce ani výše uvedené příklady výjimek, odvozených z textu Písma svatého, nejsou nikde v תנ״ך uvedeny výslovně jako výjimky ze zákazu.
Například když Mojžíš přikazuje lidu, aby v čase Šabatu jedl manu, činí tak v kontextu příkazu nasbírat šestého dne dvojnásobné množství many a v kontextu zákazu sběru many v čase Šabatu.
Je zcela jasné, že primárním účelem Mojžíšova výroku nebylo povolení konzumace potravin v čase Šabatu; jedná se spíše o druhotnou informaci.
Znamená to snad, že tradiční karaimské pojetí zákazů a výjimek ze zákazů tvrdí, že Tóra chce abychom odvozovali přípustnost z druhotných informací?
Proč nám Mojžíš jednoduše nepředal jednoznačný seznam výjimek?

Na stejný problém musí nezbytně narazit jakékoli pojetí zákazů a výjimek ze zákazů týkajících se Šabatu.
A to proto, že bez práce, která je chápána v každém pojetí jako zakázaná, nelze v době Šabatu vykonat povinné oběti; povinné oběti navíc vyžadují (v době Šabatu zakázané) hoření ohně.
Tóra sice výslovně přikazuje šabatovou oběť (4M 28:9), neoznačuje jí ale jako výjimku ze zákazu.

Důvod většiny zmíněných výjimek je zcela pochopitelný.
Jedná se o zcela základní činnosti, jako například chůze, pohyby těla, konzumace potravin atp.
To, že tyto základní činnosti nejsou v Tóře výslovně uvedeny, pobouří asi jen málokoho; jedná se o výjimky ze zákazu odvozené na základě zdravého rozumu.
Ač lze jejich přípustnost odvodit, důkazy jejich přípustnosti nejsou vyžadovány, neboť přijetí jejich přípustnosti velí zdraví rozum.
Zjednodušeně řečeno, výše uvedené důkazy výjimky ze zákazu nejsou příčinou vyjmutí ze zákazu, pouze zjednodušeným vysvětlením vyjmutí ze zákazu.

Důkazy vycházející z נ״ך

Za druhé, proč není vyjmutí chůze a studia Tóry ze zákazu odvozeno z textu Tóry, ale z prorockých knih נביאים, konkrétně z verše 2Kr 4:23?
Naše vyvrácení pojetí seznamu zakázaných činností bylo založeno i na argumentu, že každý zákaz činnosti uvedený v Prorocích נביאים nebo Spisech כתובים by měl mít oporu v Tóře (viz § 3.1).
Analogicky by měla mít oporu v Tóře i každá činnost povolená v Prorocích נביאים nebo Spisech כתובים.
Na tuto otázku existuje poměrně snadná odpověď.
Pokud jde o studium Tóry, existuje několik veršů, dokazujících, že Mojžíš vydával (tedy vyučoval) zákony i v čase Šabatu (např. 2M 16:25), je tedy logické, že muselo být přípustné si tyto zákony v čase Šabatu zapamatovat (tedy nastudovat).
Z příběhu o přistižení muže sbírajícího dříví (4M 15:32-36) zase vyplývá povolení chůze v čase Šabatu, neboť Izraelité, kteří muže sbírajícího o Šabatu dříví přistihli, museli vyjít ze svých příbytků a následně provinilce předvést před Mojžíše, Árona a před celou pospolitost.
Také členové pospolitosti museli vyjít ze svých příbytků, tedy z různých částí tábora, a sejít se na jednom místě s Mojžíšem a Áronem.

Samozřejmě se můžeme ptát, jak Izraelité, kteří přistihli muže sbírajícího dříví, věděli, že je povoleno v čase Šabatu chodit?
Jak jsem již naznačil výše, velel tomu zdravý rozum, neboť chůze je nezbytná pro každodenní život.
Nesmíme zapomenout ani na fakt, že tyto osoby byly pod dohledem největšího z proroků; pokud by byla jejich chůze porušením zákazu, zcela jistě bychom v Tóře našli kritiku jejich jednání.

Otázka výjimek odvozených metodou הֶקֵּשׁ

Kdykoli metodou הֶקֵּשׁ odvodíme z ustanovení specifického ustanovení obecné, musíme se ptát, do jaké míry má být ustanovení zobecněno.
To platí i pro výše uvedené výjimky ze zákazu.
Například, když dospějeme na základě veršů 2M 16:5 a 2M 16:23 k závěru, že je přípustné přenášení a roznášení pečeného a vařeného jídla v rámci domácnosti, předpokládáme, že je povoleno přenášet a roznášet i jiné předměty, než je pečené a vařené jídlo. 
A to navzdory skutečnosti, že je podle většiny učenců takové jednání mimo domácnost zakázáno.
Jak víme, že je možné zobecnit povolení přenášet a roznášet (lehké) předměty pouze v rámci domácnosti?

Podobně jako v jiných případech, vychází i povolení roznášení a přenášení (drobných) předmětů v rámci domácnosti z racionální předpokladů.
Domnívám se, že v tomto případě je nutné povolení zobecnit na přenášení a roznášení všech typů (drobných) předmětů, neboť v domácnosti je neustálá a každodenní potřeba něco přenášet.
Výjimka vychází z velmi rozumného předpokladu, že Tóra povoluje nezbytně nutné každodenní činnosti jako například jedení, pití, oblékání se atp.
Mnohé o Šabatu povolené, respektive vyžadované stavy jsou nezbytně spojeny s přenášením; například pokud jsme oblečeni přenášíme oděv.
Je tedy logické, že se povolení přenášení a roznášení v rámci domácnosti týká i jiných věcí než jen (vařených a pečených) potravin.

Mnohem komplikovanější je otázka přípustnosti omývání obličeje.
Jako důvod přípustnosti omývání obličeje v čase Šabatu je uváděno vyjádření úcty Šabatu. 
Vyjádřením úcty Šabatu by ale mohlo být ospravedlněno mnoho o Šabatu zakázaných činností a jevů, například hoření tzv. šabatových svící.
Vyjádřením úcty Šabatu by mohlo být ospravedlněno i celkové omytí těla, to ale podle názoru rava Elijahu ben Moše Bašjači není přípustné.
Jak tedy víme, že povoleno právě omytí obličeje?

Možným argumentem může být skutečnost, že zatímco tělo můžeme učinit dostatečně čistým omytím celého těla před příchodem Šabatu, obličej je ale nutné očistit minimálně ještě jednou po probuzení a odstranit ospalky, pot, hlen atp.

Pokud jde o činnosti a jevy, kterými by bylo možné vyjádřit úctu Šabatu, ale které jsou zakázány, jako například zapalování a hoření tzv. šabatových svící; můžeme argumentovat, že se jedná o činnosti a jevy, které nejsou k vyjádření úcty Šabatu potřeba.
Ač bychom s jejich pomocí mohli vyjádřit úctu, k vyjádření úcty nejsou nezbytné; proto se jedná o činnosti a jevy zakázané.

Osobně se mi ale zdá, že argument vyjádření úcty není právě nejsilnějším argumentem.
To, co je možné považovat za vyjádření úcty lze totiž definovat jen velmi vágně.
Každý jednotlivec, sociální skupina či kulturní okruh si vyjádření úcty představuje jinak; rolník si představuje projev úcty úplně jinak, než například král.
Diametrálně se budou různit i představy o uctění Šabatu.

Dále pak zastávám názor, že by mělo být v čase Šabatu povoleno celkové omytí těla, neboť Šabat je svatý, neměli bychom ho znesvěcovat rituální nečistotou a rituální čistoty dosáhneme právě omytím celého těla.
Pokud je povolena celkové omytí těla, je povoleno i omytí obličeje (viz § 1.5 Hekkéš, pravidlo 4).
Někdo by mohl namítat, že se v případě omytí v čase Šabatu stejně se staneme rituálně čistými až po Šabatu; můžeme se ale omýt právě proto, abychom byli rituálně čistí po skončení Šabatu.