Zákaz jízdy na zvířatech, respektive na povozu taženém zvířetem či zvířaty vyplývá z verše: Ale sedmý den je den odpočinutí יהוה, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty …ani tvé dobytče…. (2M 20:9)
Tento verš zakazuje dokonce i jízdu na zvířeti ve vlastnictví jinověrce, neboť pokud jedeme na nějakém zvířeti, nebo ovládáme povoz tažený zvířetem, byť zvíře není naším majetkem, jedná se de facto o naše zvíře, neboť je plně pod naší kontrolou.

V čase Šabatu je zakázáno nastoupit na loď nebo vystoupit z lodi, neboť moře je považováno za jiné území než pevnina, tj. moře je jiným typem zemského povrchu než pevnina.
Zákaz nastoupit na loď nebo vystoupit je odvozena ze zákazu cestování, přesněji ze zákazu překračovat hranice států (viz kapitola § 3.13).
Učenci ale připouští cestování na lodi v čase Šabatu v případě, že se jedná o dlouhou plavbu na moři, neboť v čase Šabatu se na palubě lodi plavil na moři jak prorok Jonáš, tak i lodníci ve službách krále Šalamouna (1 Královská 9); při plavení se po moři či oceánu si totiž vždy nelze vybrat, jak dlouho se budeme plavit či kdy se vylodíme.
Učenci ale zakazují plavbu na říčních lodích, neboť při plavbě na řece či jezeře nic nebrání vystoupit z lodi v čase před Šabatem.

Komentář k § 3.14

Je potřeba připomenout, že v Žalmu 107:23 je plavba na lodi definována jako מְלָאכָה.
Proč tedy učenci odvozují zákaz plavby na lodi od zákazu cestování mezi státy, a ne od zákazu vykonávat činnosti typu מְלָאכָה?
Je tomu zřejmě proto, že Žalm 107:23 má na mysli námořníky a činnosti spojené s jejich povoláním.
Námořníci se aktivně podílí na řízení lodí, zatímco cestující jsou pasivními účastníky plavby.