V synagoze a v béjt midráši, stejně jako v blízkosti synagogy a béjt midráše, se musíme chovat slušně a uctivě, neboť je psáno: aby oslavily místo mé svatyně (Izajáš 60:13).
Ze stejného důvodu musíme být v synagoze a v béjt midráši rituálně čistí טָהוֹר.
V synagoze a v béjt midráši bychom se měli zdržet žertování, uzavírání obchodů nebo konzumace potravin.

Komentář k § 14.4.3

Rituální čistotu v synagoze vyžadují i současní karaimové; pravdou ale je, že každá synagoga na dodržování rituální čisty dohlíží jiným způsobem.
Každá synagoga má svá pravidla pro vstup do budovy synagogy, do modlitební místnosti, k Tóře a k הֵיכָל héchálu (zdobené schráně, ve které jsou umístěny svitky Tóry).
V některých synagogách je vstup znemožněn pouze osobám, které rituální nečistotu přenáší, ale ne osobám, které jsou sice rituálně nečisté, ale rituální nečistotu nepřenáší. 

Kniha אדרת אליהו předkládá verš: aby ozdobily moji svatyni (Izajáš 60:13) jako důkaz toho, že by v synagogách měla být udržována rituální čistota. 
Já osobně tento verš nepovažuji za dostatečný důkaz.
Zaprvé proto, že ozdobení svatyně nutně nemusí zahrnovat rituální očistu.
Zadruhé proto, že synagogy jsou sice v mnohých aspektech podobné jeruzalémskému Chrámu, ne však ve všech aspektech.
To znamená, že i když připustíme, že ozdobení svatyně zahrnuje i její rituální očistu, nemůžeme tvrdit, že stejné ozdobení vyžaduje i synagoga.

Mnoho karaimů ale nezbytnost udržování rituální čistoty v synagoze odvozuje z jiného zdroje. 
Tito karaimové považují synagogu za malou svatyni, jak je psáno: V zemích, kam přišli, se jim ale sám nakrátko stanu לְמִקְדָּשׁ מְעַט malou svatyní. (Ezechiel 11:16), proto podle nich smí do synagogy vstoupit pouze טָהוֹר rituálně čistá osoba.  
Tento výklad ale také považuji za problematický.
Jak již bylo řečeno, to, že je synagoga analogií svatyně ještě neznamená, že pro synagogu a svatyní platí stejná pravidla rituální čistoty.
Je velmi nepravděpodobné, že by byl výraz malá svatyně přímým odkazem na synagogu.

Přesto se domnívám, že vyžadování rituální čistoty v synagoze je chvályhodné.
Můj názor vychází z pravidel rituální čistoty v táboře během válečného tažení, neboť je psáno, že ten, kdo je rituálně nečistý by měl zůstat mimo tábor: Jestliže se mezi vámi někdo znečistí noční příhodou, ať vyjde ven za tábor. Nesmí vkročit do tábora. (5M 23:11)
Důvod je vysvětlen ve verši: יהוה, tvůj Bůh, totiž kráčí uprostřed tvého tábora, aby tě vysvobozoval a vydal ti tvé nepřátele. Ať je tedy tvůj tábor svatý!  (5M 23:15)  
Z těchto veršů vyplývá, že na místě, na kterém je přítomen Bůh, se může nacházet pouze rituálně čistá osoba, a že rituální čistota je předpokladem Boží přítomnosti.
A protože chceme, aby byl v synagoze během naší modlitby přítomen Bůh, musíme v synagoze udržovat rituální čistotu.
Někteří učenci zašli ve výkladu výše uvedených veršů tak daleko, že tvrdili, že je nezbytné, abychom byli rituálně čistí i během modlitby mimo synagogu.

Přikázání týkající se výronu semene v táboře během válečné výpravy má ještě další souvislost s rituální čistotou v synagoze.
Výše uvedené verše podporují názor karaimských učenců, že je nezbytné se chránit před rituální nečistotou טֻמְאָה i když už jsem znečištěni jinou formou טֻמְאָה rituální nečistoty.
Vzhledem k povaze války lze předpokládat, že většina vojáků pobývajících v táboře byla מֵת טָמֵא rituálně znečištěna kontaktem s mrtvým.
Tábor jsou ale povinni opustit pouze vojáci rituálně znečištění výronem semene.
Z výše uvedeného vyplývá, že je žádoucí se vyhnout jakékoli formě rituálního znečištění.
Skutečnost, že osoby znečištěné kontaktem s mrtvým mohly zůstat v táboře i v době, kdy byl v táboře přítomen Bůh, ovlivňuje pravidla pro vstup do synagogy, protože v době neexistence Chrámu nemáme nástroj, jak rituálně očistit osoby, které se dostaly do kontaktu s mrtvým a které se staly מֵת טָמֵא.