Pokud jde o verš: Před šedivou hlavou povstaň, starci prokaž čest ... (3M 19:32), učenci se ve výkladu liší.
Část učenců tvrdí, že oba výrazy šedivá hlava שֵׂיבָה a stařec זָקֵן znamenají totéž, tj. osobu v pokročilém věku.
Jiní učenci tvrdí, že stařec זָקֵן je v pokročilejším věku než šedivá hlava שֵׂיבָה.
Podle těchto učenců bychom měli povstat před šedivou hlavou, starci ale navíc musíme vzdát čest.
Jiná skupina učenců zase tvrdí, že stařec, starší, starší z lidu, stařešina je ten, kdo má úroveň znalostí odpovídající úrovni znalostí 70 z izraelských starších, které shromáždil Mojžíš, aby spolu s ním nesli břímě lidu * nebo ten, kdo se drží Božích pravidel, neboť je psáno: Rozumnější jsem dokonce nad starce, neboť se držím tvých pravidel. (Žalm 119:101).
Za šedivou hlavu považují toho, kdo je pokročilý věkem.
Kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův se ztotožňuje právě s tímto názorem a odvozuje z něj potřebu ctí své učitele.

* יהוה Mojžíšovi řekl: Shromáždi mi z izraelských stařešinů sedmdesát mužů, které znáš jako stařešiny a správce lidu. Vezmi je ke Stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou. Já sestoupím a budu tam s tebou mluvit. Tehdy vezmu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně, aby nesli břímě lidu s tebou a nemusel jsi je nést sám. (4M 11:16-17)

Podle knihy אדרת אליהו Plášť Elijášův má úcta k moudrosti přednost před úctou ke stáří, neboť staří lidé jsou obecně ctěni právě pro své vědomosti a zkušenosti.
Úcta k osobě, která dodržuje přikázání Tóry má přednost před úctou ke stáří.

Kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův uvádí celou řadu příkladů, jak projevit úctu lidem pokročilého věku a učencům.
Jedním z uvedených příkladů je povstat v přítomnosti osoby pokročilého věku, neboť je psáno: Před šedivou hlavou povstaň ... (3M 19:32)
A protože verš pokračuje slovy … a měj v úctě svého Boha (3M 19:32), je potřeba projevovat úctu lidem pokročilého věku i případě, že u nich došlo ke výraznému zhoršení paměti a ztrátě osvojených znalostí. 

Učenci se neshodnou v odpovědi na otázku, zda může učenec odmítnout projevy zasloužené úcty.
Někteří učenci zastávají názor, že učenec projevy zasloužené úcty odmítnout může.
Jiná část učenců zastává názor opačný, tj. že zasloužené projevy úcty odmítnout nelze.
Svůj názor odůvodňují tím, že učenec není ctěn pro sebe sama, ale za to, že svou moudrost předává dalším lidem.
Kromě toho, kdyby se bylo možné vzdát dobrovolně respektu vůči vlastní osobě, nemohla by Tóra přikazovat trest smrti pro svéhlavé a vzpurné děti.
Naprostá většina rodičů by si totiž zcela určitě přála své svéhlavé a vzpurné děti před trestem smrti uchránit.
A nakonec ani Mojžíš se nevzdal projevů úcty, kterou mu vyjadřoval jeho bratr Áron, jak je psáno: Odpusť, můj pane! (4M 12:11) a Nehněvej se, pane můj. (2M 32:22)
A to navzdory tomu, že byl Mojžíš nejpokornějším mužem na světě ** a navzdory tomu, že byl Áron mnohem starší než Mojžíš.
Učenci by tedy měli přijímat projevy úcty, zároveň by se ale měli chovat tak, aby úctu vzbuzovali.
Chování vzbuzující úctu i ochota přijímat projevy zasloužené úcty mají vést k úctě k moudrosti a k úctě ke znalostem Tóry.

** Mojžíš byl velmi pokorný člověk, nejpokornější ze všech lidí na zemi. (4M 12:3)

Komentář k § 12.5

Podle knihy אדרת אליהו Plášť Elijášův bychom neměli odporovat slovům svých učitelů.
To samozřejmě neznamená, že musíme všechny názory svých učitelů bezpodmínečně přijmout.
Vždyť i sama kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův zmiňuje bezpočet příkladů nesouhlasu s názory učenců.
Znamená to tedy, že kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův připouští uctivý nesouhlas a zakazuje pouze neuctivý nesouhlas s učitelem.
Za nepřípustné je považováno vyvolání hádky s učitelem na veřejnosti za účelem zviditelnění se nebo hrubé nebo jinak neuctivé osočení učitele z omylu.