Halacha הלכה vychází třech zdrojů náboženského práva: 

Prvním zdrojem halachy je Kátúv כָּתוּב, tedy to, co je psáno; což je Pešát פְּשָׁט - prostý smysl biblického textu.

Druhým zdrojem halachy je Hekkéš הֶקֵּשׁ, tedy logický závěr (například sylogismus).
Jedná se o nábožensko-právní předpisy, které sice v textu Zákona přímo nenajdeme, můžeme je ale logicky odvodit z v Zákoně uvedených מצוות.

Třetím zdrojem halachy je Sével ha-jeruššáh סבל הירושה, tedy Jho dědictví.
Jedná se o nábožensko-právně závazné informace předávané z generace na generaci od dob Mojžíšových.
Jho dědictví se zásadně liší od talmudistických (v tzv. Ústní tóře obsažených) představ o ústně předávané tradici.

Komentář k § 1.4

Význam slova Pešát פְּשָׁט

Kátúv כָּתוּב je biblický text vyložený v prostém slova smyslu, tj. výkladovou metodou Pešát פְּשָׁט. 
Rav Elijahu Bašjači nás ve svém úvodu informuje o tomto prvním zdroji halachy velmi stručně, zřejmě tento první zdroj považuje za tak obecně známý, že necítí potřebu se k němu podrobněji vyjadřovat.
Je ale velmi pravděpodobné, že pro nejednoho čtenáře by byl podrobnější popis přínosem.

Pokud jde o Pešát פְּשָׁט, je potřeba poznamenat, že se jedná o biblický text vyložený v prostém, nikoli doslovném slova smyslu.
Rozdíl mezi prostým a doslovným smyslem můžeme vysvětlit pomocí českého slovního spojení nachytat na švestkách.
Ten, kdo byl vykládal výraz doslovnou metodou výkladu, by došel k závěru, že vyjadřuje (činnost) (na)chytání čehosi (stoje, leže, …) na švestkách (plodech či stromech), například nachytat ptáky nebo hmyz na švestkových stromech; nebo popis přistižení nějaké osoby na švestkách, tj. jak krade nebo ujídá švestky, které mu nepatří, nebo které z nějakého důvodu nesmí trhat nebo jíst.
Naopak ten, kdo výraz vykládá výkladovou metodou Pešát פְּשָׁט jej chápe pouze obrazně, tady jako přichycení někoho při něčem nekalém.

Většina textů (romány, tisk, odborné texty, zákony atp.) by měla být čtena a chápána právě v prostém slova smyslu.
Pešát פְּשָׁט je tedy intuitivní chápání psaného textu nebo mluveného slova.
Důvodem, proč jsem dané téma otevřel je skutečnost, že karaimové jsou neprávem označováni jako striktní přívrženci doslovného výkladu biblických textů.
Jako příklad může sloužit talmudistická pověra týkající se modlitebních řemínků - tefilin.
Talmudisté si nasazují krabičku (obsahující svitek) jednoho z modlitebních řemínků na čelo; část z nich věří pověře, že si karaimové také nasazují tefilin, ale že si na rozdíl od nich (talmudistů) nenasazují krabičku modlitebních řemínků na čelo, ale umisťují si jí mezi oči (opřenou o kořen nosu), a to v souladu s doslovných výkladem biblického verše - A budeš to mít jako znamení na své ruce a jako připomínku mezi svýma očima (2M 13:9).

Ve skutečnosti ale karaimové modlitební řemínky vůbec nepoužívají, neboť zmíněný biblický verš chápou obrazně.
A to je názornou ukázkou toho, že karaimské zákony nejsou odvozovány s Písma svatého na základě doslovného slova smyslu, ale na základě prostého slova smyslu.
Stává se dokonce, že výklad talmudistů je mnohem více doslovný než výklad karaimský.

Dále je potřeba pochopit historické důvody proč karaimové vykládali texty Písma svatého v prostém slova smyslu.
Talmudisté věří, že význam biblického textu může být odvozen mnoha různými způsoby; takto odvozené významy jsou ale velmi často v přímém rozporu s prostým smyslem textu.
A zde je jeden klasický příklad.

Zákaz Nevař kůzle v mléce jeho matky se objevuje v Tóře hned třikrát (2M 23:19, 2M 34:26 a 5M 14:21).
Rabíni Talmudistů zastávají názor, že se v textu Tóry žádné slovo neopakuje jen tak pro nic za nic, a že každé jednotlivé opakující se slovo poukazuje na něco jiného (viz Talmud bavli, Chulin 113b -115b).
Pokud jde o výše uvedený opakující se zákaz, tak ho rabíni interpretují následujícími způsoby:
V prvním případě (2M 23:19) se podle jejich názoru jedná o zákaz vařit dohromady maso a mléko.
V druhém případě (2M 34:26) se podle jejich názoru jedná o zákaz konzumovat maso společně s mlékem.
V třetím případě (5M 14:21) je podle nich zakázáno mít jakýkoliv prospěch ze směsi masa a mléka.

Ze samotného textu a ani z jeho kontextu nevyplývá, že by se mělo jednat o tři různé zákony.
Talmud nemá pro toto tvrzení žádnou oporu, neboť všechny zmíněné verše jsou naprosto identické a oba verše obsažené v Druhé knize Mojžíšově jsou navíc zasazeny do podobného kontextu (tj. do souhrnu přikázání označovaných některými učenci jako tzv. Rituální desatero).
V prostém výkladovém smyslu se tedy jedná o jedno, a to samé přikázání.

Je potřeba zmínit, že talmudisté nevyužívají pouze jeden systém výkladu, ale hned několik od prostého výkladu i od sebe vzájemně odlišných výkladových systémů.
Pokud jsou výkladové metody talmudistů předmětem zájmu čtenáře, doporučuji mu nastudovat si termín Parddés פַּרְדֵּס (jedná se o akronym složený z počátečních písmen názvů jednotlivých talmudistických výkladových metod - tedy Pešát פְּשָׁט, Remez רֶמֶז, Dderaš דְּרַשׁ a Sod סוֹד) a hermeneutická pravidla rabi Akivy a rabi Išmaela.

Tóra תורה versus Nach נ״ך

Karaimští učenci neodvozovali halachu pouze jedním způsobem.

Profesor Daniel J. Lasker ve své knize Od Jehudy Haddasí k Elijahu Bašjači tvrdí, že původně považovali učenci Tóru תורה a Nach נ״ך za rovnocenný zdroj pro odvozování halachy.
Protože mám pouze omezený přístup k raným karaimských textům, mohu tuto paušalizaci jen velmi těžko potvrdit.
Jeho tvrzení ale nepřímo potvrzuje následující skutečnost.
Věhlasný talmudistický učenec Sa'adja al Fajjúmí ve své kritice karaitského judaismu tvrdí, že příkaz modlit se nelze odvodit. 
Karaimský učenec Solomon ben Jerúcham ale jeho tvrzení vyvrací verši z Nachu נ״ך. *

* מלחמות יהוה kapitola 3, řádky 74 až 77 (vydáno v Ramle v roce 2000 rabi Josefem el Gamil 2000; vydání připravil Israel Davidson).

Někteří pozdější učenci, včetně rava Elijahu Bašjači, zastávali názor, že každé nařízení vyřčené proroky nebo každý výklad přikázání zmíněný proroky vychází z Tóry nebo má v Tóře oporu.  **

** אדרת אליהו ענין שבת  kapitola 14. Je potřeba poznamenat, že rav Elijahu Bašjači uvádí, že se jedná o názor pouze některých učenců. Nicméně z jeho pojednání o některých zákonech jasně vyplývá, že se jednalo o názor poměrně velké skupiny učenců.

Mnoho jiných pozdějších učenců se domnívalo, že svátky jako například Purim (viz Ester 9) nebo půsty (viz Druhá kniha Královská 25) jsou povinné, i když nemají oporu v Tóře.
Jak v אדרת אליהו tak v גן עדן se v pojednáních o těchto svátcích a půstech objevuje sloveso לְחַיֵב ukládat za povinnost, nebo podstatné jméno חִיּוּב povinnost. ***

*** אדרת אליהו ענין יום כיפור kapitola 4 a גן עדן ענין יום כיפור kapitola 5

Tvrzení učenců je potřeba chápat spíše tak, že proroci k zákonům Tóry nic nového nepřidávali.
Pravdou ale je, že נ״ך zaznamenává ojedinělé případy proroků vydávajících jménem Boha Lidu Izraele časově a místně omezená nařízení (například prorok Samuel přikazuje jménem Boha válku vůči Amalekovi; viz První kniha Samuelova 15).

K tomuto zajímavému tématu se vrátím v pojednání o zákonech Šabatu.