Téma přípustnosti prospěchu ze zakázaných činností je velmi komplikované.

V některých případech je zcela nepřípustné ze zakázané činnosti profitovat.
Například, ač Tóra přímo nezakazuje konzumovat kůzle uvařené v mléce své matky, ale pouze vařit kůzle v mléku jeho matky (2M 23:19), je zcela zřejmé, že hlavním smyslem verše je zákaz jíst kůzle uvařené v mléce své matky, neboť hlavním účelem vaření je příprava pokrmu.

V jiných případech je naopak prospěch ze zakázaných činností přípustný.
Z verše: Když budeš připouštět dobytek, nesmíš křížit dvojí druh (3M 19:19) je zřejmé, že lze mít prospěch z přirozeně vzniklých kříženců nebo z kříženců křížených jinověrci, ač je křížení jako takové Lidu Izraele zakázáno.
Toto tvrzení se opírá o verš: Vezměte s sebou služebníky svého pána, posaďte mého syna Šalomouna na mou mezkyni a doveďte ho dolů ke Gíchónu. (1 Královská 1:33); Šalamoun, ač jede na mezkyni, tj. na produktu zakázaného mezidruhového křížení, není za svůj čin vypravěčem odsouzen.

Pokud ale nějaký jinověrec koná v čase Šabatu úmyslně činnost typu מְלָאכָה, nebo pokud v čase Šabatu koná nějaký žid neúmyslně činnost typu מְלָאכָה, je podle učenců zakázáno z této činnosti profitovat v čase Šabatu.
Je ale přípustné profitovat z této činnosti po Šabatu.
Pokud ale nějaký žid koná v čase Šabatu činnost typu מְלָאכָה úmyslně, není přípustné mít z této činnosti profit ani po skončení Šabatu.

Rav Elijahu ben Moše Bašjači zastává názor, že pravidlo týkající se Šabatu vychází z generace na generaci předávané tradice סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jha dědictví). 

Komentář k § 3.17

Názor rava Elijahu ben Moše Bašjači, týkající se výše uvedeného pravidla, se zdá být poněkud kontroverzní.
Naprostá většina z generace na generaci předávané tradice se totiž odkazuje na pravidla a postupy, které nebylo potřeba prostřednictvím Tóry znovu přikazovat, zavádět a vysvětlovat, neboť se jednalo o pravidla v době předání Tóry na hoře Sinaj Lidu Izraele obecně známá a postupy v době předání Tóry na hoře Sinaj Lidem Izraele obecně praktikované. 
Zákony týkající se Šabatu ale v době před předáním Tóry neexistovaly; proto není jasné, jak může rav Elijahu ben Moše Bašjači zmíněné pravidlo spojovat s z generace na generaci předávanou tradicí סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jhem dědictví). 
Pokud bylo toto pravidlo předáno na hoře Sinaj, měla by o něm existovat zmínka v Tóře.

Musím se přiznat, že ještě nemám důkladně nastudováno, co si o tomto zákazu myslí jiní učenci.  
Zdá se mi ale, že se spíše, než o alternativní odvození pravidla jedná o přísnější výklad přikázání připravit vše před příchodem Šabatu (tj. o přísnější výklad, který tvrdí, že se na přípravu vztahuje samostatný zákaz - viz § 3.12).
Protože činnost vykonaná v čase Šabatu nebyla pro Šabat předem připravena, nelze logicky z této činnosti v čase Šabatu profitovat.
Pokud chci v čase Šabatu něco využívat nebo používat, musím si to připravit před Šabatem.

Někdo by mohl namítnout, že podle této logiky bych ale neměl v čase Šabatu používat nebo využívat to, co před Šabatem připravil někdo jiný.
Příkaz byl ale vydán komunitě jako celku, to je patrné z použitého množného čísla: Když budou připravovat, co přinesou, ať je toho šestého dne dvakrát tolik, než co nasbírají každodenně. (2M 16:5)
Dovolím si tedy tvrdit, že prospěch z činnosti připravené před Šabatem jinou osobou je přípustný.
Pokud totiž někdo něco připraví před Šabatem a dovolí mi to v čase šabatu používat nebo využívat, je přípustné to používat nebo využívat, neboť si to daná osoba připravila před Šabatem, a může to v čase Šabatu sama používat nebo využívat, přenáší ale oprávnění použít nebo využít danou věc na mě.

Toto odvození zákazu ale nevysvětluje, proč je zakázáno mít po Šabatu užitek z práce záměrně vykonané židem v čase Šabatu.
Předpokládám ale, že pokud bychom připustili profitovat z práce úmyslně vykonané v čase Šabatu, povzbudili bychom lid úmyslně porušovat Šabat.