Činnosti typu מְלָאכָה zahrnují činnosti typu עֲבוֹדָה.

Každý typ činnosti עֲבוֹדָה je zároveň מְלָאכָה, ne každá מְלָאכָה  ale musí být nutně עֲבוֹדָה.
Jedním z důkazů toho, že se význam výrazů מְלָאכָה a עֲבוֹדָה překrývá, najdeme ve frázích práce עֲבֹדַת na příbytku stanu setkávání (2M 39:32) a veškeré dílo מְלֶאכֶת pro svatyni (2M 36:4); z těchto frází vyplývá, že jsou výrazy מְלָאכָה a עֲבוֹדָה buď synonyma, nebo jeden výraz zahrnuje výraz druhý.

Další náznak najdeme ve verši: Šest dní budeš pracovat תַּעֲבֹד a dělat všechnu svou práci מְלַאכְתֶּךָ, ale sedmý den je den odpočinutí יהוה, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci מְלָאכָה. (2M 20:9)

První část verše povoluje během šesti dnů týdne jak עֲבוֹדָה tak i מְלָאכָה.
Druhá část verše ale zakazuje pouze מְלָאכָה, činnosti typu עֲבוֹדָה nejsou vůbec zmíněny.
Je jasné, že důvodem, proč jsou עֲבוֹדָה nebo מְלָאכָה během šesti dnů povoleny, je zdůraznění zákazu obou typů činností během Šabatu.
Pro někoho může být překvapující, že עֲבוֹדָה není během Šabatu výslovně zakázána.
Pokud ale víme, že עֲבוֹדָה zahrnuje i činnosti typu מְלָאכָה, nemůžeme mít s druhou částí verše žádný problém, neboť zákaz činností typu מְלָאכָה i עֲבוֹדָה vyjadřuje zákaz činností typu מְלָאכָה. 

V tradičním pojetí je מְלָאכָה definována jako jakákoli činnost umožňující dosáhnout nějakého cíle či záměru.
Takto obecnou definici vyžaduje velká škála různorodých činností označovaných v Písmu svatém jako מְלָאכָה. *

* Viz Komentář k § 3.1

Kromě toho jsou jako מלאכים označováni poslové Boží, a to proto, že plní záměr Boha.
Také stvoření světa Bohem je popsáno jako מְלָאכָה, nejednalo se totiž o práci, která by musela být vykonána, ale o plnění vlastního záměru.
A nakonec je psáno, že Bůh řekl Izraelitům: Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od věnování se svým zálibám v můj svatý den …, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám …, tu nalezneš rozkoš v יהוה a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země. (Iz 58:13-14)
Z veršů vyplývá, že je v čase Šabatu zakázáno věnovat se svým zálibám (přáním, tužbám); zákaz je plně v souladu s definicí termínu מְלָאכָה, jedná se totiž o činnosti, které umožnují dosáhnout nějaký cíl, například uspokojit a realizovat naše záliby, touhy a přání חֵפֶץ. 

Komentář k § 3.2.2

Tradiční karaimská definice termínu מְלָאכָה je velmi jednoduchá; ve stejném smyslu byl termín מְלָאכָה s největší pravděpodobností obecně užíván i v předsinajské době.
Jedná se tedy o běžný výraz, tedy výraz, který vznikl a přirozeně se vyvíjel jako součást běžného jazyka předsinajské hebrejskojazyčné populace.

Karaimská definice termínu מְלָאכָה je velmi široká, zahrnuje většinu, ne-li všechny činnosti.

Tato skutečnost může působit dva zásadní problémy.

Za prvé, takto široce pojatá definice prakticky znemožňuje dodržovat Šabat.
K této otázce se vrátíme v kapitole § 3.3; uvedeny budou příklady činností patřících do skupiny מְלָאכָה, které jsou ze zákazu vyňaty.

Za druhé, takto široce pojatá definice boří smysl Šabatu.
Z verše ... sedmého dne odpočinul od veškeré práce, kterou dělal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil (1M 2:2-3) vyplývá, že Šabat je dnem odpočinku.
V konfrontaci s tímto veršem, se zdá být tvrzení radikálních vykladačů, podle kterých je zakázána jakákoli činnost včetně o relaxace a odpočinku, v přímém rozporu se smyslem Šabatu; jedná se tedy o velmi nepravděpodobnou definici výrazu מְלָאכָה.

Přívrženci tzv. relaxační teorie zastávají názor, že primárným smyslem Šabatu je relaxace a odpočinek.
Existuje ale několik důvodů, proč není tzv. relaxační teorie zcela uspokojivá.

Za prvé, tato teorie je založena na ne zcela přesném překladu slova מְלָאכָה; přívrženci relaxační teorie toto slovo překládají jako práce.
Osobám mluvícím evropskými jazyky se možná může tato teorie zdát velmi logická, překládají totiž všechny tři hebrejské výrazy מְלָאכָה, עֲבוֹדָה a מַעֲשֶׂה pomocí jednoho slova práce; předsinajské hebrejskojazyčné obyvatelstvo by ale tyto tři výrazy chápalo stejným způsobem asi jen velmi těžko.
V době darování Tóry mělo pro staré Izraelity každé z těchto tří slov svůj specifický a jedinečný význam.
Významu slova práce se asi nevíce blíží hebrejské slovo עֲבוֹדָה.
Slovo מְלָאכָה tedy s největší pravděpodobností znamená něco jiného.

Další slabinou relaxační teorie je její vágnost.
Hranici mezi prací a zábavou je totiž často velmi těžké vytyčit.
Co je pro jednoho člověka namáhavou fyzickou prací, může být pro někoho jiného zábavou a relaxací.
Někteří lidé jsou za činnosti, kterými se zabývají ze záliby ve svém volném čase placeni.
Představme si například amatérského malíře, který své obrazy namalované ze záliby ve svém volném čase prodává; jedná se v jeho případě o práci nebo relaxaci?
Ač z prodeje obrazů získává peníze, tj. je za svou práci - koníček placen, peníze ale nejsou primárním důvodem malování, tím je relaxace.
Znamená to snad, že může v čase Šabatu malovat, protože se jedná o relaxaci, a pak mimo Šabat svá o Šabatu namalovaná díla prodávat?!
Zákony Šabatu nejsou věcí osobní volby!
To dokazuje skutečnost, že byly tyto zákony ve starém Izraeli vymahatelné soudně; proto bylo nezbytné, aby byly zákony týkající se Šabatu vykládány jednoznačně.

Tradiční definice je mnohem přesvědčivější a jednoznačnější; považuje totiž všechny činnosti za מְלָאכָה, a je tedy mnohem jednoznačnější co je zakázáno.
Termín מַעֲשֶׂה (činnosti tohoto typu budou definovány níže) zahrnuje ještě mnohem širší spektrum činností; o dvojsmyslnosti nemůže být v tomto případě žádná řeč.
Výjimky ze zákazu, kterým se budeme věnovat v kapitole § 3.3, jsou velmi specifické.
Tradiční definice tedy zakazuje velmi velké množství činností a malému počtu velmi specifických činností uděluje výjimku ze zákazu.

Další slabinou relaxační teorie je to, že je v rozporu s Izajášem: Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od věnování se svým zálibám v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den יהוה přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v יהוה a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit. Tak promluvila יהוה ústa. (Iz 58:13-14)

Tyto verše nám přímo říkají, že se nemáme oddávat svým zálibám.

Zatímco relaxační teorie povoluje činit v čase Šabatu vše, co jako jednotlivci považujeme za příjemné, Izajáš (Iz 58:13-14) minimálně významnou část těchto aktivit v čase Šabatu nepřipouští.
To znamená, že Izajáš odporuje relaxační teorii, je ale v souladu s tradiční karaimskou definicí. 

Jak tedy Izajáš a tradiční karaimové chápou rozkoš dne odpočinku?
Je sice pravdou, že bychom měli v čase Šabatu odpočívat a že bychom si měli Šabat užívat, ne však formou zábavy či volnočasových relaxačních aktivit.
Když Bůh říká nazveš-li den odpočinku rozkošným, jedná se o rozkoš z plnění zákonů Šabatu, ne o rozkoš ze zábavy a volnočasových aktivit (například malba, video hry, sport, atp.).
Šabat je dnem Věčného, ne dnem světských radovánek či dokonce dnem pijatik a orgií.
Podle tradiční definice by měl být den odpočinku věnován primárně modlitbám, studiu Tóry a setkávání členů rodin a přátel.
Tento typ rozkoše nevyžaduje žádné obohacení o světské radovánky.
Bůh nás tedy žádá, abychom odpočívali hlavně prostřednictvím těchto posvátných aktivit.